Bravantice s Barčou

A přes převážně zataženou oblohu byla neděle docela barevná…

Železniční stanice Jistebník je vyvedena ve stylu Severní dráhy císaře Ferdinanda z režného zdiva - tento druh staveb (u nás na jižní Moravě nevídaný) zavedl u KFNB architekt Anton Dachler.

Budova nepochází z první vlny stavby žeezničních budov na Moravě. Zastávka v Jistebníku byla totiž otevřena až v roce 1880 a výpravní budova je ještě o 9 let mladší - z roku 1889, kdy byla zastávka rozšířena na stanici.

Do mezizámčí v Bravanticích jsme přišli ve chvíli, kdy dokonce krátce vysvitlo sluníčko.

Pohled na bránu ke Starému zámku. Ten vznikl přestavbou středověké tvrze a dodnes je kolem něja patrný zbytek obranného příkopu.

A tohle je pohled z onoho příkopu vzhůru. Zámek byl v roce 2020 opuštěný a chátral, než se o rok později stal majetkem obce Bravantic.

Pohled ze zplanělého zámeckého parku přes příkop směrem na Starý zámek.

O tom, kudy se dostat do zámku, jsme nemuseli přemýšlet dlouho.

Prohlídku začínáme pěkně od podlahy. Vlastně zpod podlahy, ze sklepa, který byl pravděpodobně k původní tvrzi přistavěn až v 17. století.

Je vidět, že vodní příkop tu dával smysl. Podstatná část sklepa je totiž zatopená vodou.

Chodí sem umírat místní toulaví psi.

Brána je zavřená a díky tomu se oba zámky i ve stavu opuštěném dožily současnosti bez vážnějšího poškození.

Nejkrásnějším pohledem je zřejmě nádvoří Starého zámku, které se postupem času změnilo v džungli.

Pravidlený obdélníkový půdorys a půkruhově klenuté arkády dodávají nádvoří dojmu solidnosti.

Naprosté ticho nás vede k úvahám nad tím, jeké to tu muselo být v době, kdy do nádvoří vjížděly koňské povozy a kočáry, všude se hemžili poddaní a služebnictvo a z patra na ně shlížela šlechta.

Snad místní hraběnka přes propast času zabloudila zpět na nádvoří, aby se podíávala, jak se daří jejímu zámku v rukách firmy Y.E.T.Y.

Někdo by snad řekl, že špatně. My jsme ovšem atmosféru místa, kde by se mohla natáčet třeba pohádka O Šípkové Růžence, ocenili.

Duši člověka tu naplní klid a mír.

Odsud zřejmě čerpali inspiraci stavitelé záchodů pro novináře v ruském Soči.

Nepříliš nápadité heslo hlása: „Pod vedením KSČ za splnění závěru n. sjezdu KSČ“ kde n je neznámá.

Splnění nebo jen plnění?

Maybe baby.

Velkovýkrmny Bílovec, ec. Bravantice. rozloha: 2061 ha orná půda: 1713 ha výroba: obilovin, řepky cukrovky, krmných plodin produkce: mléka, selat, vepřového a hovězího masa, drůbeže

Z vybavení zámku se nedochovalo takřka nic. Můžeme obdivovat aspoň tyhle dveře.

Nádherná robustní kamenná dlažba na chodbách je z doby, kdy ještě nebyly v módě keramické dlaždice.

Venku se rozpršelo, ale my se máme na zámku jako na zámku!

Poněkud záhadný popisek „ПОРК ФЯРТЭ ЫННЭБУШИТ“ pochází zřejmě z kyrgyzštiny. Google překladač ho překládá jako „VEPŘOVÉ PRDY JSOU CHUTNÉ“. Původ plechovky je záhadou, vzhledem k jejímu věku by snad mohlo jít o pozůstatky zásob po sovětské armádě, které odtáhla z okolí v roce 1990.

Zpětný pohled na bránu z prvního patra.

A pohled do deštivého dvora.

Jako by se chtěla samou radostí rozběhnout a udělat na chodbě salto!

Ani kamna už tu nezůstala. Do výklenku jsme tak museli umístit antickou sochu.

Krásné světelné podmínky skrývala tehdy poněkud zanedbaná půda zámku. Ještě, že to tu tenkrát někdo nezničil nebo nezapálil.

Čtyři křídla zámku byla vystavěna postupně. Růůzné části půdy jsou proto pospojovány roztomilými dřevěnými schody.

Pohled na oblohu.

Leisure time.

Stará zjevená pravda velí nikdy nefotit lidi z podhledu.

Barča se té krásy nemůže nabažit.

Čtenářský koutek v podkroví…

„a nebo tělocvičné nářadí?

Opodál stojí Nový zámek, mladší stavba z roku 1815.

Narozdíl od Starého zámku nebyl nikdy docela volně přístupný.

Jde vlastně o jediné křídlo, které snad mělo být postupně rozšiřováno. K tomu ale nedošlo, nejen díky soumraku šlechty, který se v první půli 19. století začal nesměle objevovat na obzoru.

Příroda ovšem nikdy neváhá a své velvyslance mí i ve zdejším loubí.

Pohled z Nového zámku na Starý zámek v Bravanticích.

Za rok od pořízení fotky získá oba zámky obec, která se pustí do jejich záchrany a rekonstrukce.

Maštale v Novém zámku.

Po třech hodinách se konečně cítíme nabažení a vyrážíme na nádraží do nedalekého Bílovce.

O tomhle městě jsem slýchával na gymnáziu celé čtyři roky.

Žudr bílovecké radnice.

Autorem pomníku osvobození na náměstí v Bílovci z roku 1952 je Vincenc Havel.

Stínadelské uličky bílovecké.

A dvorky!

Místní gymnázium. Žáci ze zdejší matematické třídy pro nás na gymníziu na tř. kpt Jaroše v Brně byli obávanou konkurencí i mysteriózním postrachem. Nikdy jsme je neviděli, ale všichni se jich obávali.

Mírné rozpaky v nás vzbudila socha dívky před gymnáziem.

Dráha Studénka–Bílovec byla jedním z důvodů, proč jsem se do města těšil. Nikdy jsem po ní totiž ještě nejel.

Ani tím jsem však neskončil. Vpodvečer za mnou totiž do Bílovce přijela Doubravka a vyrazili jsme na malý výlet. To už je ale docela jiný příběh…